sobota 31. července 2021

Suvenýry za vakcíny


O co se snažím? Mým záměrem je reagovat a skloubit ve tvorbě současné dění s děním, které se odehrává uvnitř mě, v obyčejném člověku, jehož problémy jsou stejně obyčejné, jako všech ostatních smrtelníků a někdy se ani neshodují s tím, co se děje ve světě.


Svět nás pouze formuje v to, kým se stáváme v tomto a příštím momentě a kým jsme bývali kdysi. Proměnlivost je v současnosti víc než jen "zemětřesením lidstva", je to globální převrat, schizofrenní anarchie, projev všech stránek naší osobnosti a excesivní představení hrající si na řízenou demokracii. A v tomhle všem bordelu se pohybujeme jak dřevění panáčci se slepeckou holí,    se kterou se den co den učíme zacházet, protože se mění pravidla. 

Poprvé v životě mám pocit, že je potřeba vším humbukem pouze proplouvat, nikde se nezastavovat a nečekat na další pokyny, protože hrozí, že si na ně zvykneme - což už se v mnohých případech bohužel děje, nehledě na podporovanou víru v nevyzkoušené vakcíny, které se perou do ochotných ovcí bez ohledu na jejich individuální zdravotní stav. 


Nemalá konspirační teorie praví: naočkovaná populace = poslušná populace.

neděle 25. července 2021

_._

,,Tryskáč vzpomínek zápasí o hloupost. I návrat tam, kde nám bylo dobře, smrdí patosem, přičemž se i po několika letech může zdát, že je onen krok zpět jakýmsi zvláštním úkrytem před proměnlivou realitou. A to je něco, na co se nelze připravit. Hromadění myšlenek spojuje nepotřebné s chybějícím, krk se vykrucuje směrem k obinadlu, levá ruka spouští proces autoerotiky a svět visí rozkrokem dolů. Pojď si taky rukama ulovit kousek, život je příprava na smrt a smrt příprava na život, bez téhle dvojice se vášeň těžko vykřeše". 

úterý 20. července 2021

Andělé v lihu


obrys plánů uřezávající oblohu sílí

a blíží se rozhřešení všech otevřených klínů

pojďte za mnou krásný holky

posaďte se u břehu

a dělejte si dobře

bude vás doprovázet

nadrženej renesanční poeta

a pomstychtivost 

vložená do sil schopnosti udeřit

přičemž se sexuální akt

přetaví v obrození osobnostního rozvoje



mraky nad námi

 jsou rozpuštění andělé v lihu 

když je poprosíš

ukážou ti tvář



souložíš s myšlenkou génia

jaké by to bylo

probudit se v jiném těle,

jako podružný cizopasník,

co vítá své druhé já

kravatou nebo rtěnkou za majlant



plni negace z hrozivého stínu

opouštíme realitu faktů

zamořenou předpokládaným rozhodnutím

zapíchnutým v bahně

fleky hniloby

je čas odejít

pořád máme na vybranou 

dokud nedostane právo zmocnit se nás

osud, slepota, energie, on/a





/19.7.21/





úterý 13. července 2021

Osobnostní rozmluvy


Z úterka na středu ke mě ve spánku promlouval Bukowski, seděl si tak naproti mě jako při výslechu a až téměř meditativně vyfukoval přebytek nikotinu. Vzájemnou, věřím že duchaplnou konverzaci, však rozfoukal moment, kdy jsem přišel/la k sobě. 

A svým typickým skrytým charismatem, si mě lascivně prohlížel, jako objekt jednoho ze svých nevyřčených přání, přičemž mu podotýkám: ,,Charlesi, zatraceně, se mnou by nebylo žádný pořízení, vždyť jsme ve snu!" Jen se tak lišácky pousmál, a tak coby přežívající postarší zvíře, které má ale pořád co nabídnout, se mě začal vzdalovat i se židlí, na které seděl. 


S gigantickým zážitkem, ze kterého se snažím vymámit byť jen pár klíčových slov, tuhnu v domnění, že se určité situace už mohly odehrát ve stejném sledu, že malý klučina, co si před mýma očima hraje venku na sídlišti, bude za pár let k nerozeznání a že určité typy "místních bláznů" z našeho světa jednoho dne zmizí - a teprve pak nám dojde, že i když v našem životě nesehráli byť sebemenší roli, i přesto cítíme, že odešel někdo, kdo nám zdomácněl a stal se prakticky nesmrtelným. 

Chlápek s věčně rozbitými brýlemi, co vrávorá při každém kroku a žebrá u vchodů bytovek o peníze, zhruba čtyřicetiletý muž trpící extrémní obezitou, co si sotva vidí na špičky bot a co venku tráví čas s modrou karimatkou, nebo třeba prostoduchá žena chodící pravidelně do knihovny a nosící o dvě čísla větší boty. Lidé mají ve zvyku se bavit o těch, kteří nezapadají, v negativním duchu. V tomhle jsou zatraceně nechutný, protože málokdo uzří, že právě tihle jedinci jsou dokonalým materiálem pro tvorbu. Někdy si říkám, že je prokletí vidět věci jasně. Jenže kdyby je nás pár takhle nevidělo, svět by byl zahalen věčnou mlhou a to zkrátka nelze dopustit. 



/13.7.21/






pondělí 5. července 2021

Spásou proti proudu


Stínítko z lipových listů sdružovalo tajemství večera, kdy se pozdní róba vyměnila s denním oblečením. Probíhala protichůdná katarze zahrnující vše smyslné - svět se obrací v půli přátelé a je zvláštní nevědět, co si s tím vším počít. Jak vlastně nahlížet na staleté sochy a obrazy dotýkající se právem nebe při vědomí, že žádný takový mistr už nežije (a nebo se teprve rodí, ale nikdo o něm nemá sebemenší tušení) ? Pokusit se prokousat pozemskou citlivostí znásilněnou kořením společnosti, či vlastní rodiny, která nad námi drží ochrannou ruku proto, že se o naše životy obávají víc, než my sami? A čeho se vlastně bát? Strach se tváří jako oprávněný pocit, jenž nikdy nenašel důvod, proč by se měl takto prezentovat. 


Pružná stěna skýtající překvapení, bože, někdy se vážně v myšlenkách trestám za to, jak nechutně romanticky zní veškeré tohle snažení o spasení vlastní duše v podobě slov, jen aby měla na chvíli klid. Považuju to skoro za prokletí - psát o něčem, co člověka drásá a přitom se celičký příběh nese v růžových tónech hladící čtenářova bělma, která zároveň vypouští slzy. 



Takže...snad abych ještě jednou uvedl v porozumění celou věc. 
Věc? 



Teplo, léto
 všude brčálově zelená
koitusem spojená 
s kočičími hlavami 
a tam přímo nad námi 
visel anděl, nebo fluidum ďábla?
rudě rohatýho chábra
mísící se v klubko dobra 
a moje ruka - plazící se kobra
našla život a v něm srdce
radostně plavající v řece

která křičí:


,,Poženem se spásou proti proudu,
kde rozluštíme existenční hroudu
moci, tužeb, oslav, snů
a spočítáme přebytek všech dalších dnů,
které uděluje Nazaretský v dobré víře,
že je člověk chybující lidské zvíře".







/4.7.21/