úterý 8. června 2021

Dualita mužského a ženského umění


Žena - coby umělecky tvořící bytost - v sobě dle mého musí mít v části své vlastní podstaty existenční odchylku. Ať už "poloviční" menstruaci, maskulinní chování a smýšlení o světě, nebo například zálibu v pánských parfémech atd.


K ženě, která bude evokovat něco "klučičího", se bude jinak přistupovat. K někomu, kdo bude mít nevysvětlitelnou touhu chodit v mužském obleku a měnit kravaty dle nálady (vzpomeňme na přenádhernou Toyen!). To vše nemusí ani v nejmenším znamenat, aby se její orientace vymykala, ale nikdo neříká, že by se nemohla. Může být stejně androgynní jako mnoho můžu, kteří umělecky tvoří. 

Tím narážím na kontinuitu mužského a ženského umění, jako dvou prolínajících se aspektů, které jsou založeny především na vnímání kolem nás a na podstatě osobnosti. Autor o sobě nejvíc řekne ve chvíli, kdy před sebe postaví vlastní dílo. Práce bez poznání se dožaduje komentáře, kdežto práce poznáním nasycená potřebuje pouze divákovy oči. Proč hovořit o něčem, co mluví samo za sebe? 


V případě, že máme potíž rozeznat, zda dílo vytvořila žena nebo muž, může to být zapříčiněno tím, že žena v procesu tvorby používá mužskou energii, zatímco muž v jemnocitném výtvoru využije energii ženskou - jsou tak v pozici vzájemné duality, ale to je pouze jedna z možností. Myslím, že velice záleží na nátuře daného člověka, tím, co zažil, co ho fascinuje, což se i bez jeho vědomí do tvorby promítne.

Často to však může být z toho důvodu, že jsou v daném jedinci obsaženy oba póly, jak maskulinní, tak femininní a v tom případě hoďme za hlavu dilema tázající se, komu dílo budeme více přisuzovat.  





/8.6.21/