sobota 17. dubna 2021

Vítej


Dívám se na obraz hovořící o dobách minulých, 

v nichž je zakotveno jedno z mých Já 

a nebe je naprosto blankytné 

s mírným přívalem mraků, 

které rozfoukává africký teplých vzduch. 



Chýše, z níž sestává naše obydlí slouží zároveň jako chrám, 

kde se můžeš vyzpovídat ze svých hříchů 

a halekat do božských výšin až do doby, 

kdy se začal počítat letopočet. 



Byl jsi tam? 

Oděn v šatech odpovídající času, 

stroze, tak stroze jak ten nejobyčejnější občan z nejobyčejnějších, 

v davu pozorující přikurtovaného Krista 

a zase ty ocelově modré mraky 

ženoucí se jako stádo dobytka, 

které na povel buzeruje ovčáckej pes. 

Sílí s plynoucí situací.

Je ještě naživu? 

Měli bychom mu pomoci, 

ale osud rozhodl jinak. 



Kontrast barev se ztlumil s příchodem smrti 

a veškeré dění ve spojení společnosti naslouchá nynějšímu tichu. 

Dech přeživších daroval život mrtvému 

a možným právem se rozhodl dehonestovat Jidáše. 



Peníze v hliněné nádobce

dřevěné popraviště stávající se nejvyšším duchovním symbolem, 

návratem do světa a zároveň probořením se na druhou stranu kánoe. 

Jsi doma a zároveň na návštěvě. 

Vítej. 




/17.4.21/





3 komentáře:

  1. Tak nějak nevím, co k tomu napsat. Snad jen to, že ten pocit, když je člověk doma a zároveň se cítí jako na návštěvě, moc dobře znám...

    OdpovědětVymazat
  2. Tohle je velikonoční báseň podle mého gusta :-) Moc se mi líbí obraz proboření se na druhou stranu kánoe. Je výstižný, a přitom naprosto neotřelý. Skvělá práce :-)

    OdpovědětVymazat