sobota 24. dubna 2021

Ďábelská ovace

 


Zamiluj se do mého obrazu, jako bych to byla já 

a očekávej rozhřešení v příštích několika minutách. 

Čeká se v předsíni a prozatímní obecenstvo skáče šipku 

do poloprázdného bazénu i za předpokladu, že si ublíží.

 Rez kovu se renovuje s čerstvějšími bolestmi zúčastněných 

a svět se točí zase dokola, 

kdo bude mít dneska slitování? 



Kolem létá hejno much, 

píšu všechno já

nebo snad sám bůh

Pomoz mi v imaginárně naivním přání 

a já se ti odvděčím jak jen nejlíp umím. 



Chlast osvobozuje, koketuje se zdejšími situacemi 

a reagujeme tak, jak chceme. 

My totiž....

...my totiž korigujeme vlastní příběh bez jakékoli námahy 

a zároveň si uvědomujeme svoji ubohost,

 lidskou křehkost, nemožnost ve střízlivém uvažování, 

které zastiňuje ďábel, 

co trpí noční polucí. 



Saješ ho do posledního dechu, 

aby jsi vzkřísil jeho šanci vystoupit jinak, 

než jako rudě zbarvené monstrum, 

co chce zub za zub 

a špinavé obchůdky v úzkých městských uličkách.



Piješ za něj a on tě podporuje v tom,

aby tvá cesta byla zábavnější,

než pořady v televizi. 



Nevím, zda poděkovat, ale asi se to sluší. 

Nejspíš mě k tomu donutilo jakési  "dobré vychování",

 které je bráno jako vrozená samozřejmost. 






/24.4.21/


sobota 17. dubna 2021

Vítej


Dívám se na obraz hovořící o dobách minulých, 

v nichž je zakotveno jedno z mých Já 

a nebe je naprosto blankytné 

s mírným přívalem mraků, 

které rozfoukává africký teplých vzduch. 



Chýše, z níž sestává naše obydlí slouží zároveň jako chrám, 

kde se můžeš vyzpovídat ze svých hříchů 

a halekat do božských výšin až do doby, 

kdy se začal počítat letopočet. 



Byl jsi tam? 

Oděn v šatech odpovídající času, 

stroze, tak stroze jak ten nejobyčejnější občan z nejobyčejnějších, 

v davu pozorující přikurtovaného Krista 

a zase ty ocelově modré mraky 

ženoucí se jako stádo dobytka, 

které na povel buzeruje ovčáckej pes. 

Sílí s plynoucí situací.

Je ještě naživu? 

Měli bychom mu pomoci, 

ale osud rozhodl jinak. 



Kontrast barev se ztlumil s příchodem smrti 

a veškeré dění ve spojení společnosti naslouchá nynějšímu tichu. 

Dech přeživších daroval život mrtvému 

a možným právem se rozhodl dehonestovat Jidáše. 



Peníze v hliněné nádobce

dřevěné popraviště stávající se nejvyšším duchovním symbolem, 

návratem do světa a zároveň probořením se na druhou stranu kánoe. 

Jsi doma a zároveň na návštěvě. 

Vítej. 




/17.4.21/





úterý 13. dubna 2021

Vzchop se

 

Přítomen zas a znovu 

pociťuji záchvěv minulostních bitev, 

nekončících cyklů hovořících o utrpení, 

strastiplných zítřcích, 

zatímco si představuji budoucnost 

jako spásu zajišťující obrat v dobro. 



Zapálená zákoutí živelných bodů 

poukazují na vlastní pocity, 

která v druhých 

nemusí vzbuzovat vůbec nic. 



A právě to může být 

největším zdrojem frustrace, 

potulujících se vjemů, 

které nás utvrzují v tom, 

co je opravdová realita.



Narudlá spletitost divy 

konkuruje všem dosavadním počinům, 

holduje vínu 

a strká ti jazyk tak hluboko, 

jak jen uneseš 

dobytku!

vzchop se 

a učiň ze svého života 

poklad hodný sakristie. 





/13.4.21/



pondělí 12. dubna 2021

sobota 3. dubna 2021

Neřízený mechanismus


Učenec zocelen ranami putuje krajinou, i když ví, že na jejím konci nezažije rozhřešení. 

Studuje svět kolem sebe a přesto nezná ani polovinu z toho, co ho naučil život. 

Jako kdyby se myšlení smrsklo na adolescentní formu něčeho, jenž lze nazvat osobní revoltou. 

Buduje si obrannou zeď proti hyenám, pozvedá číši průzračného vína

 k paprskům slunce a nechává duši uspokojit tím, že jí omámí. 

Huntování těla je nejjednodušší způsob,

jak dočasně dosáhnout vnitřního souladu s vyšším Já. 


 

Netuším, co člověka dovádí ke spontánním činům bez ohledu na jejich okolnosti, 

ale jsem si jistá, že se nejedná o žádný řízený mechanismus, 

na jehož základě by se stavělo. 



/2.4.21/