pondělí 22. února 2021

Závěť rétorického dne

 


Závěť dne píše rétorikou na strukturu zdi,

zalep jen to, z čeho teče, zapomeň a sni. 


Vizuální stránka - tvář - je naprosto stejná, stejná jako jindy, ale někde hluboko uvnitř ní narůstá nacistickej teror. Diplomovanej profesor Cog Nac, znalec alchymie s obskurní minulostí, se vrhá do dobročinných akcí. Přichází mi na pomoc. Sytě červenej box na latexový rukavice zeje prázdnotou, Nac má však vždycky nějakou zásobu. Lehce s zmítá ve svých teoriích o nesnesitelnosti lidského bytí a vstřikuje do svých pohlavních žláz dávku pospolitosti. 

Je večer, hořkosladkej konec opakující se v cyklech: můj démon se probouzí v záchvěvu vítací felace v dominantní části hodin, kdy obejít rituály nepřichází v úvahu. Mám ho v jisté destruktivní lásce, protože ulehčuje mým myšlenkám, které rajským plynem převede do pozadí. 


Jsem vázou, jídlem, číší na víno, miskou na dobroty, obojkem psím i chokerem a všechno to, co dělá mě mnou, zůstává zahozeno v šerosvitu. Odpojení se od své podstaty přináší v jistých směrech dávku euforie - z toho, jak prachsprostě prostá a ubohá má schránka je, jak jednoduše lze potlačit přebytek, vykukující z vršku mysli. Síla obojetnosti v lidském měřítku testuje potřebné abstraktní vjemy, je tu obojí a přece jen jedno, chvíli ženský a pak mužský stehno. Hodnota smýšlení nad vlastní existencí roste jako kuře napuštěný hormonem. 


Bortí se fasády a iluzivní sny obalené glitry, zatímco právě stavící se baldachýn snové služky doplňují o bohaté girlandy. Můžu si poručit cokoli, cokoli co chci a představivost ukáže svoji tajnůstkářskou kvalitu. Je natolik bezkonkurenční, že bych ji někdy chtěl podplatit takovou sumou, díky které by se byla ochotná zaměnit za realitu. 



/18.1.21/