středa 23. prosince 2020

Tam a zpět

Stála tam sama před sebou, 

jako by měla vykonat ortel,

 který vznikl v její mysli bez cizího přičinění. 

Ty rukávy, nařasený ramena jako přidušenej fénix, 

co se zmítá v okovech vlastního pána - 

 - divokej, ale přesto krotkej, skoro zralej na pohlazení.



Přítomný výraz poloboha v laciných šatech 

pořízené za nekřesťanské peníze 

a v žíle dvojka vína po probdělé noci.

 Zdál se mi sen, tak jasný a zároveň naprosto cizí - 

- jako kdyby postavy, které v něm vystupovaly nebyly ničím jiným, 

než minulostní spermií ležící ve vzdálenosti několika set metrů. 



V bdělém stavu se nořím do rozhovorů se stínem, 

který se odehrál  a až drzým způsobem se mě snaží přimět myslet si, 

že na jeho existenci ještě záleží. 

Utahuju mu smyčku kolem krku, 

která se s vynaloženou silou mění v nepřehledné uzle. 



Část sadomasochistické mysli se přežírá zdravým rozumem

 a nechává ležet ladem vždy takovou část,

aby nikdy nezbylo moc zvrhlosti, 

ale ani ne moc dobra. 



Jde o vyváženost a ta je klíčová. 



Silové pole narůstajícího obydlování ve vlastním těle přechází hranice, 

jako kdyby nestačilo, kolik života se vejde do jednoho srdce, 

do jednoho bouchajícího koše na zázraky. 

Arytmie přichází ve chvíli, 

kdy se extáze stává silnější 

než samotný osvobozený pocit, 

že právě teď a právě tady doopravdy žijeme. 



Několikavteřinový, ubohý, přelidsky lidský strach z toho, že možná umřeme...

my umřeme? 

Umřeme! 

No ano, umřeme. 

Vám to vadí?

 Každý z nás je tu tolikrát, kolikrát si to zaslouží. 




Když si je člověk vědom, že už na téhle planetě byl, 

nepřekvapí ho jeho další, nová a stejně jistá smrt, jako všech ostatních.