pátek 19. června 2020

A co zítra?

Těžko se člověk může domnívat, čím se to stalo - 
- čím se zasloužil o to, aby z jednoho, 
či snad už třetího pomíjivého lidského života, 
vzešel další a ještě záludnější. 


Jdu nahoru do kopce a ta příkrost je stále stejná. 
Konce listnáčů se spojují s protějšími jehličnatými kolegy a tvoří čistou,
 bezbřehou kompozici o dvou prvcích, 
hrající zásadní roli obrazu, 
který jsem si v mysli vytvořila. 
Zdá se to tak samozřejmé, 
jako kdyby oko automaticky vyšívalo 
a předkládalo nám jízlivou skutečnost. 
Takovou, jakou ji sami vnímáme. 


Jádro našeho věčného boje - život?  
Nebo pokus o něj. 


Noční obloha vybělila svoji spodní část do světlé petroleje, 
v níž se vyjímají vystřihovánky maloměstských stromků -
- černých, plochých obrů s parafrází na Říši světel od Magritta. 
A jedno jediné okno svítí dál, v bílém postsocialistickém sídlišti, 
jako žloutek obklopen nekončícím štukem v 3D provedení. 


Skrz tuhle divnou, ale přitom domáckou atmosféru,
 proudí zatoulaný kouř, který vypouštíme do éteru. 
Hledá skulinky pro zbytnělý obsah 
a vzdaluje se od našich úst, coby nevěrný milenec. 
Tak krátké, zato intenzivní shledání. 
My ho však obnovujeme, den co den, noc co noc. 
Jedná se o rituální posezení s vlastní duší, 
o diskusi zpečetěnou proměnlivým tabákem. 
Výroba, hříšná částka, pár minut rauše...


Rozměr existence a bytí obecně se zdá být tak frustrovaně nekonečné, 
že mě nutí se rozskočit na tisíc osobností, 
abych zakusila vcelku zažít v jeden moment vše, co se dá. 
Je to snad nepřiměřené přání vůči lidským možnostem? 
Možná, ale ta představa mi za to stojí. 




Hodiny ubíhají, tik tak, tik tak...
Ty ještě nespíš? 
No ale měl bys.
Zítra pak budeš...
A zítra budeš....
A zítra...
Zítra.
Zítra? 

Budem ještě naživu...?

úterý 2. června 2020

Krovky a tablety



Spektrum černé se začalo odrážet v neosvětlené škvíře v jedné z mnoha opon. 
Probíhal dialog na základě proudících vln a podivně zdeformovaných pocitů. 
Sotva by tě někdo zřel, ale byl jsi tu. 


Zádrhely v záznamníku nahraných slov odhalovaly 
vnitřní zranitelnost  autorů a strachy obalené strouhankou. 
Smažilo se pod prahem intelektu.


Chůze po vektorové přímce nás přiměla vyřknout něco jako: 
,,Možná bychom si měli vážit toho, jaký život jsme dosud vedli“.


Na kostičkovaných dlaždicích opodál se rozutekl houf všemožných brouků. 
Saturace černé a bílé se zdála neskutečná, jako kdyby je někdo záměrně odbarvil. 
Neměli jména, pro nás to byl hmyz jako každý jiný, 
až na jeden detail, kterého si nešlo nevšimnout.


Nesli si závaží v podobě provizorně přepůlených tablet proti bolesti. 
Jejich krovky pokryté tím chemickým svinstvem korespondovaly s danou situací,
 kdy si člověk marně myslel, že vlastní pomoc bude stejně efektivní jako ta cizí. 
Po chvíli, kdy všichni prášky v průběhu cestování ztratili,
 se malá tělíčka skutálela do enormních kovových lžic.


Ty byly opřené o dlouhé stěny celého prostoru, v němž jsme setrvávali
 a pomocí našich nohou jsme je nastavili tak, aby plnily funkci jámy. 
Bagr na přebytek.


Spektrum černé se přestalo odrážet v osvětlené škvíře v jedné z mnoha opon. 
Probíhal monolog na základě statických uzlů a forem pocitů. 
Odešel si brzy v jednom z úkrytů. 


Plynulé stopy v záznamníku nahraných slov odhalovaly přirozenou 
osobitost autorů a zdary přeleštěné touhou. 
Slavilo se na základě přání.


Místnost se proměnila ve fabriku rodících se nápadů v myslích zúčastněných, 
zatímco se lžíce s hmyzím medikamentem rozdrtila v bělavý prach. 
Vzápětí se vetřel do alba zapomnění, jehož stránky spálil čas.




Divadlo mohlo začít – život mohl začít. Ne komedií, ne tragédií, ale tak nějak opravdově.