neděle 25. července 2021

_._

,,Tryskáč vzpomínek zápasí o hloupost. I návrat tam, kde nám bylo dobře, smrdí patosem, přičemž se i po několika letech může zdát, že je onen krok zpět jakýmsi zvláštním úkrytem před proměnlivou realitou. A to je něco, na co se nelze připravit. Hromadění myšlenek spojuje nepotřebné s chybějícím, krk se vykrucuje směrem k obinadlu, levá ruka spouští proces autoerotiky a svět visí rozkrokem dolů. Pojď si taky rukama ulovit kousek, život je příprava na smrt a smrt příprava na život, bez téhle dvojice se vášeň těžko vykřeše". 

úterý 20. července 2021

Andělé v lihu


obrys plánů uřezávající oblohu sílí

a blíží se rozhřešení všech otevřených klínů

pojďte za mnou krásný holky

posaďte se u břehu

a dělejte si dobře

bude vás doprovázet

nadrženej renesanční poeta

a pomstychtivost 

vložená do sil schopnosti udeřit

přičemž se sexuální akt

přetaví v obrození osobnostního rozvoje



mraky nad námi

 jsou rozpuštění andělé v lihu 

když je poprosíš

ukážou ti tvář



souložíš s myšlenkou génia

jaké by to bylo

probudit se v jiném těle,

jako podružný cizopasník,

co vítá své druhé já

kravatou nebo rtěnkou za majlant



plni negace z hrozivého stínu

opouštíme realitu faktů

zamořenou předpokládaným rozhodnutím

zapíchnutým v bahně

fleky hniloby

je čas odejít

pořád máme na vybranou 

dokud nedostane právo zmocnit se nás

osud, slepota, energie, on/a





/19.7.21/





úterý 13. července 2021

Osobnostní rozmluvy


Z úterka na středu ke mě ve spánku promlouval Bukowski, seděl si tak naproti mě jako při výslechu a až téměř meditativně vyfukoval přebytek nikotinu. Vzájemnou, věřím že duchaplnou konverzaci, však rozfoukal moment, kdy jsem přišel/la k sobě. 

A svým typickým skrytým charismatem, si mě lascivně prohlížel, jako objekt jednoho ze svých nevyřčených přání, přičemž mu podotýkám: ,,Charlesi, zatraceně, se mnou by nebylo žádný pořízení, vždyť jsme ve snu!" Jen se tak lišácky pousmál, a tak coby přežívající postarší zvíře, které má ale pořád co nabídnout, se mě začal vzdalovat i se židlí, na které seděl. 


S gigantickým zážitkem, ze kterého se snažím vymámit byť jen pár klíčových slov, tuhnu v domnění, že se určité situace už mohly odehrát ve stejném sledu, že malý klučina, co si před mýma očima hraje venku na sídlišti, bude za pár let k nerozeznání a že určité typy "místních bláznů" z našeho světa jednoho dne zmizí - a teprve pak nám dojde, že i když v našem životě nesehráli byť sebemenší roli, i přesto cítíme, že odešel někdo, kdo nám zdomácněl a stal se prakticky nesmrtelným. 

Chlápek s věčně rozbitými brýlemi, co vrávorá při každém kroku a žebrá u vchodů bytovek o peníze, zhruba čtyřicetiletý muž trpící extrémní obezitou, co si sotva vidí na špičky bot a co venku tráví čas s modrou karimatkou, nebo třeba prostoduchá žena chodící pravidelně do knihovny a nosící o dvě čísla větší boty. Lidé mají ve zvyku se bavit o těch, kteří nezapadají, v negativním duchu. V tomhle jsou zatraceně nechutný, protože málokdo uzří, že právě tihle jedinci jsou dokonalým materiálem pro tvorbu. Někdy si říkám, že je prokletí vidět věci jasně. Jenže kdyby je nás pár takhle nevidělo, svět by byl zahalen věčnou mlhou a to zkrátka nelze dopustit. 



/13.7.21/






pondělí 5. července 2021

Spásou proti proudu


Stínítko z lipových listů sdružovalo tajemství večera, kdy se pozdní róba vyměnila s denním oblečením. Probíhala protichůdná katarze zahrnující vše smyslné - svět se obrací v půli přátelé a je zvláštní nevědět, co si s tím vším počít. Jak vlastně nahlížet na staleté sochy a obrazy dotýkající se právem nebe při vědomí, že žádný takový mistr už nežije (a nebo se teprve rodí, ale nikdo o něm nemá sebemenší tušení) ? Pokusit se prokousat pozemskou citlivostí znásilněnou kořením společnosti, či vlastní rodiny, která nad námi drží ochrannou ruku proto, že se o naše životy obávají víc, než my sami? A čeho se vlastně bát? Strach se tváří jako oprávněný pocit, jenž nikdy nenašel důvod, proč by se měl takto prezentovat. 


Pružná stěna skýtající překvapení, bože, někdy se vážně v myšlenkách trestám za to, jak nechutně romanticky zní veškeré tohle snažení o spasení vlastní duše v podobě slov, jen aby měla na chvíli klid. Považuju to skoro za prokletí - psát o něčem, co člověka drásá a přitom se celičký příběh nese v růžových tónech hladící čtenářova bělma, která zároveň vypouští slzy. 



Takže...snad abych ještě jednou uvedl v porozumění celou věc. 
Věc? 



Teplo, léto
 všude brčálově zelená
koitusem spojená 
s kočičími hlavami 
a tam přímo nad námi 
visel anděl, nebo fluidum ďábla?
rudě rohatýho chábra
mísící se v klubko dobra 
a moje ruka - plazící se kobra
našla život a v něm srdce
radostně plavající v řece

která křičí:


,,Poženem se spásou proti proudu,
kde rozluštíme existenční hroudu
moci, tužeb, oslav, snů
a spočítáme přebytek všech dalších dnů,
které uděluje Nazaretský v dobré víře,
že je člověk chybující lidské zvíře".







/4.7.21/








úterý 8. června 2021

Dualita mužského a ženského umění


Žena - coby umělecky tvořící bytost - v sobě dle mého musí mít v části své vlastní podstaty existenční odchylku. Ať už "poloviční" menstruaci, maskulinní chování a smýšlení o světě, nebo například zálibu v pánských parfémech atd.


K ženě, která bude evokovat něco "klučičího", se bude jinak přistupovat. K někomu, kdo bude mít nevysvětlitelnou touhu chodit v mužském obleku a měnit kravaty dle nálady (vzpomeňme na přenádhernou Toyen!). To vše nemusí ani v nejmenším znamenat, aby se její orientace vymykala, ale nikdo neříká, že by se nemohla. Může být stejně androgynní jako mnoho můžu, kteří umělecky tvoří. 

Tím narážím na kontinuitu mužského a ženského umění, jako dvou prolínajících se aspektů, které jsou založeny především na vnímání kolem nás a na podstatě osobnosti. Autor o sobě nejvíc řekne ve chvíli, kdy před sebe postaví vlastní dílo. Práce bez poznání se dožaduje komentáře, kdežto práce poznáním nasycená potřebuje pouze divákovy oči. Proč hovořit o něčem, co mluví samo za sebe? 


V případě, že máme potíž rozeznat, zda dílo vytvořila žena nebo muž, může to být zapříčiněno tím, že žena v procesu tvorby používá mužskou energii, zatímco muž v jemnocitném výtvoru využije energii ženskou - jsou tak v pozici vzájemné duality, ale to je pouze jedna z možností. Myslím, že velice záleží na nátuře daného člověka, tím, co zažil, co ho fascinuje, což se i bez jeho vědomí do tvorby promítne.

Často to však může být z toho důvodu, že jsou v daném jedinci obsaženy oba póly, jak maskulinní, tak femininní a v tom případě hoďme za hlavu dilema tázající se, komu dílo budeme více přisuzovat.  





/8.6.21/



pondělí 17. května 2021

Zatímco se bozi smějí...


Pod náporem vlastního myšlení, které mě chtě nechtě jednou možná dovede k záhubě, sílí má vize týkající se budoucnosti. Náš stát tvářící se coby "opěrný systém" současného nepokoje, je ve skutečnosti rozviklanou troskou. A panáčkům, hrajícím si nahoře na bohy se klepou kolena. I přesto dokáží chytře manipulovat, bez ohledu na gigantickou občanskou nedůvěru. 


Léto je pomalu za dveřmi a opět se začíná rozvolňovat. Už můžeme cokoli - nebo se nám to ze začátku alespoň zdálo. Za každým rozvolněním však stojí transparent s nápisem ALE - a to ho tak utiskuje, že se       z něj stává jakýsi "pohodlnější zákaz". Nevidím sebemenší důvod trávit čas v podnicích, kam se dostanu jedině s negativním testem a při každém popíjení vína či kávy pozorovat zpoza ulice, jestli se náhodou někde neobjeví policie. Tisíckrát radši si udělám piknik s přáteli v parku, než abych splňovala normu vzorného hosta s papírkem po boku pro případné prokázání se. 


Lidský rozum uchováváme v osobním mrazáku "na později", zatímco to kolem vře a bouří. Mrazí mě ze současného dění  a snažím se, i když možná naivně, mít pořád od toho všeho určitý distanc.                      Přejít v myšlenkách k sobě a naladit se na jinou úroveň vědomí, kde přijímám věci tak, jak jsou a nechávám je bez zastavování plynout. Vážím si svého zdraví a nerozumím tomu, proč bych se měl/a nechat očkovat něčím, co bylo promiskuitně upatláno mezi stěnami laboratoří v pofidérním časovém rozmezí. 



Při častých procházkách se občas pousměju a když podívám na nebe, tak si říkám, že jestli vážně tam nahoře existují bozi jako v antickém řecku, musí se nám nehorázně smát. 





/17.5.21/

středa 12. května 2021

Antipól

Sedí naproti sobě jako dva myšlenkoví zápasníci 

a navzájem si nevědomky závidí to, 

co individuálně postrádají



Duševně čistej kruh zahrnují vínem

 a pohostinnou náladou zvyšují naladění na lepší zítřky.  

Kéž bychom je mohli vidět bez natáčení 

a uzurpování mediálním humbukem! 



Jsou ztělesněním krásy i přesto, 

že v nich je procentuálně zakódovaný prapůvod zla. 

Sexuálně podmanivá kombinace - kombinace, kterou dav potřebuje uzřít, 

nasytit se jí 

a uspokojit tu část, 

která souzní s osobností někoho, 

kdo je na vrcholu. 



Kandované ovoce 

a zapletené řasy 

do bezdůvodných slz

 polární záře z chlastu

parapet ozdobený výměškem cigaret

 svévolná činnost z popudu 

hromada nasvícených 

a přesto utajovaných přání, 

skrz která vedeme protikladné rozhovory 

a za rohem si děláme dobře. 



On: ,,Cítím se víc sebou, než kdykoli předtím".

Ona: ,,Cítím, že vím, nebo alespoň mám to tušení".

To vzrušení, že jsme tentýž 

my 

prostě jeden!

Nač si mazat hubu medem,

když já jsem já

a ty jsi ty

pusťme vzduchem konfety!



Radostí se rozšiřuje bránice,

kde vidíte ty "pomyslné hranice"? 





/12.5.21/